Rozsudek v případě Refah Partisi (Strana prosperity) Erbakan, Kazan a Tekdal proti Turecku

V rozsudku [4], vydaném ve Strasbourgu 31. července 2001 v případě Refah Partisi (Strana prosperity) Erbakan, Kazan a Tekdal proti Turecku (nos. 41340/98 & 41342-4/98), se Evropský soud pro lidská práva čtyřmi hlasy proti třem usnesl, že nebyl porušen článek 11 (svoboda shromažďování a sdružování) Evropské konvence pro lidská práva a jednomyslně, že samostatné problémy vůči článkům 9, 10, 14, 17 a 18 Konvence a článkům 1 a 3 protokolu č. 1.

1. Základní fakta

První žadatel, Refah Partisi (Strana prosperity, dále „RP") byla politickou stranou, založenou 19. července 1983. Byla representována svým předsedou Necmettinem Erbakanem. Ten je druhým žadatelem a byl v dotyčné době poslancem parlamentu. Třetí a čtvrtý žadatel, Şevket Kazan a Ahmet Tekdal jsou právníky a politiky a v dotyčné době byli poslanci parlamentu a místopředsedy RP.

21. května 1997 vrchní státní zástupce u kasačního soudu podal žalobu u tureckého Ústavního soudu s návrhem na rozpuštění RP, kterou obvinil z toho, že se stala „centrem aktivit proti principům sekularismu". Na podporu své žádosti uvedl různé texty a deklarace, učiněné vůdci a členy RP, o kterých prohlásil, že k cílům strany patří zákony šarii a teokratický režim, nekompatibilní s požadavky demokratické společnosti.

Před Ústavním soudem zástupci žadatele argumentovali, že obžaloba staví na pouhých výtažcích z příslušných projevů, čímž mění jejich význam bez uvažování dokumentů jako celku. Dále tvrdí, že RP, která byla rok u moci jako součást koalice, konzistentně dodržovala principy sekularismu a respektovala všechny náboženské víry a následně nebyla zmatena politickými stranami, snažícími se o zavedení totalitního režimu. Dodali, že někteří z vůdců RP si jen dávali pozor na určité poznámky, které pak byly napadeny žalobou vrchního státního zástupce na rozpuštění strany, která na ně byla podána, nicméně byli vyloučeni odpovědnými lidmi ze strany, aby se vyhnula nařčení z bytí „centrem" nezákonných aktivit podle zákona o regulaci politických stran.

16. ledna 1988 Ústavní soud vydal příkaz k rozpuštění RP na základě toho, že se stala „centrem aktivit proti principům sekularismu". Také deklaroval, že majetek RP ze zákona propadá státu. Ústavní soud dále stanovil, že veřejné deklarace vůdců RP, zejména Necmettina Erbakana, Şevketa Kazana a Ahmeta Tekdala, měly přímý vztah k ústavnosti aktivit RP. Následně uložil další sankce ve formě zákazu jejich působení v parlamentu a získání některých dalších forem politického úřadu na pět let.

2. Procedura a složení Soudu

Žádosti byly podány 22. května 1998 a částečně přijatelnými 3. října 2000. Slyšení ve věci bylo 16. ledna 2001. Rozsudek byl vynesen senátem ve složení:

The applications were lodged on 22 May 1998 and declared partly admissible on 3 October 2000. A hearing on the merits was held on 16 January 2001. Judgment was given by a Chamber of seven judges, composed as follows:

Jean-Paul Costa (French), President,
Willi Fuhrmann (Austrian),
Loukis Loucaides (Cypriot),
Riza Türmen (Turkish),
Nicolas Bratza (British),
Hanne Sophie Greve (Norwegian),
Kristaq Traja (Albanian), judges,

and also Sally Dollé, Section Registrar.

3. Shrnutí rozsudku [5]

Stížnosti

Žadatelé si stěžovali na porušení článku 9 (svoboda myšlení), 10 (svoboda projevu), 11 (svoboda sdružování), 14 (zákaz diskriminace), 17 (zákaz zneužívání práv) a 18 (omezení restrikce práv) Evropské konvence lidských práv, a článku 1 (ochrana vlastnictví) a 3 (právo svobodných voleb) Protokolu č. 1.

Rozhodnutí soudu

Soud vzal v úvahu, že v kampani za změny legislativy nebo právních nebo ústavních struktur státu využívaly strany ochranu ustanovení Konvence a článku 11 zejména za předpokladu, že vyhověly dvěma podmínkám:
1. prostředky, vedoucí ke změnám, musí být ze všech hledisek zákonné a demokratické;
2. navrhované změny musí být kompatibilní se základními demokratickými principy.
Nutně vyplývá, že politické strany, jejichž vůdcové vyzývají ostatní k násilí nebo podporují politické cíle, které jsou v rozporu s jedním nebo více pravidly demokracie nebo cílí k destrukci demokracie a potlačení práv a svobod nemohou spoléhat na to, že je Konvence ochrání před sankcemi, následně uloženými.
Soud se usnesl, že sankce, uložené žadatelům mohou být rozumně považovány za plnění společenské potřeby ochrany demokratických práv, protože vůdcové RP pod záminkou jiného pojetí sekularismu deklarovali záměr vytvořit pluralitu legálních systémů, založených na náboženské víře, s úmyslem ustanovit islámské zákony (šariu). Šaria je systém zákonů, které jsou ve výrazném rozporu s principy, vtělenými do Konvence. Také zpochybnili svou posici ohledně zdroje podpory při získání moci a zejména k udržení moci.

Soud vzal v úvahu, že i když volnost státu v oblasti rozpuštění politických stran byla malá, protože pluralismus idejí a stran je nedílným prvkem demokracie, zúčastněný stát měl rozumné oprávnění předejít realizaci politického programu, který by byl v rozporu s normami Konvence dříve, než prostřednictvím konkrétních akcí mohl být ohrožen občanský mír a demokratický režim země.

Soudcové Fuhrmann, Loucaides a Bratza vyjádřili nesouhlasné stanovisko, které je přiloženo k rozsudku.

***
Rozsudky Soudu jsou dostupné na Internetových stránkách (http://www.echr.coe.int).

The Court's judgments are accessible on its Internet site (http://www.echr.coe.int).

Registry of the European Court of Human Rights
F – 67075 Strasbourg Cedex
Contacts: Roderick Liddell (telephone: (0)3 88 41 24 92)
Emma Hellyer (telephone: (0)3 90 21 42 15)
Fax: (0)3 88 41 27 91

References

1. ECtHR Judgment in the case of Refah Partisi (The Welfare Party) Erbakan, Kazan and Tekdal v Turkey (Press Release 31.7.2001; Judgment 31.7.2001)
2. European Court of Human Rights, "Annual Report 2003", (2004) pp. 5-6.
3. European Court of Human Rights, "Annual Report 2003", (2004) p. 21.
4. ^[fn1] Under Article 43 of the European Convention on Human Rights, within three months from the date of a Chamber judgment, any party to the case may, in exceptional cases, request that the case be referred to the 17-member Grand Chamber of the Court. In that event, a panel of five judges considers whether the case raises a serious question affecting the interpretation or application of the Convention or its Protocols, or a serious issue of general importance, in which case the Grand Chamber will deliver a final judgment. If no such question or issue arises, the panel will reject the request, at which point the judgment becomes final. Otherwise Chamber judgments become final on the expiry of the three-month period or earlier if the parties declare that they do not intend to make a request to refer the case to the Grand Chamber.
5. ^[fn2] This summary by the Registry does not bind the Court.
6. [GC], nos. 41340/98, 41342/98, 41343/98 and 41344/98, to be reported in ECHR 2003-II.
7. No. 36757/97.

Refah Partisi (the Welfare Party) and Others v. Turkey [GC], nos. 41340/98, 41342/98, 41343/98 and 41344/98, judgment of 13 February 2003, to be reported in ECHR 2003-II.