Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.
Obě, jednu ani druhou nesmím hledat jako zahalené v temnotách nebo nadsmyslnu, mimo svůj obzor a pouze tušit, vidím je před sebou a spojuji je bezprostředně s vědomím své existence.
Ta první začíná od místa, které zaujímám ve vnějším smyslovém světě, a rozšiřuje souvislost v níž stojím, do nedozírných dálek se světy nad světy,systémy nad systémy, nadto ještě v neomezené časy jejich periodického pohybu, jeho počátku a trvání.
Ta druhá začíná u mého neviditelného Já, u mé osobnosti, a ukazuje mne ve světě, který má opravdovou nekonečnost, avšak je postižitelný jen rozvažováním, a s nímž (tím však zároveň i se všemi oněmi viditelnými světy) se poznávám, ne jako tam jen v náhodném, nýbrž v obecném a nutném spojení.