Nemýlím-li se, býval svého času můj život hostinou, při které se otvíralo kdejaké srdce, při které tekla vína všeho druhu.
Jednou večer jsem si posadil na klín Krásu. - A shledal jsem, že je hořká. - A urážel jsem ji.
Obrnil jsem se proti spravedlnosti.
Utekl jsem. Vám, ó čarodějnice, ó trampoty, ó nenávisti, byl svěřen můj poklad!
Dospěl jsem až tam, že v mé mysli pohynula veškerá lidská naděje. Vrhl jsem se tlumeným skokem dravce na každou radost, abych ji zadusil.
Svolal jsem katy, abych se zahryzl při dokonávání do pažby jejich pušek. Svolal jsem pohromy, abych se udusil pískem, krví. Neštěstí bývalo mým bohem. Natáhl jsem se do bláta. Osušil jsem se v povětří zločinu. A zahrál jsem pěkné, ztřeštěné kousky.
A jaro mi přivodilo ohavný, idiotský smích.
Nuže, napadlo mne, když jsem se právě nedávno ocitl takřka v posledním tažení abych se dal do hledání klíče k někdejší hostině, v níž bych možná zase nabyl chuti k životu.
Tímto klíčem je Milosrdenství. - Toto vnuknutí svědčí o tom, že jsem snil!
"Zůstaneš hyenou..." atd., křičí zlý duch, který mne ověnčil tak rozkošnými máky. "Vysluž si svou smrt za všechny své choutky, za sobectví a za všecky smrtelné hříchy."
Ach, příliš jsem jich přebral: - Avšak zapřísahám tě, drahý Ďáble, jen ne tak podrážděný pohled! A zatím, než dojde na těch několik posledních drobných podlostí, vytrhuji ze svého zatracencova zápisníku těchto několik odporných lístků pro tebe, kterému se líbí na spisovateli nedostatek popisného a poučného nadání.
